Hatem Berrezouga

Dialog s "nevěřícím psem", VI. Takíja (taqijja) aneb moderní hon na muslima. Část 2

24. 06. 2017 14:26:22
Poté co jsme prozkoumali etymologii slova walijj, teď prozkoumáme etymologii slov tettaqú a tuqát, zda opravdu znamenají přetvářka, pokrytectví, lhaní a klamání nemuslimů.

1. Tuqát pochází od trilaterálního slovesa wqá (wiqájaten we weqá ́en - hifdhu iššaj ́i mimmé ju ́edhíhi we jadhurruh“), chránit někoho či něco před vším, co mu může způsobit škody, ať jsou fyzické či duchovní.[1]

„Avšak Alláh je ochránil (waqá-hom) před nebezpečím toho Dne (soudného) a zahrnul je jasem a radostí!“ (Korán 76:11)

2. Waqá, jaqí, waqjan we waqan, ve staré arabštině se říká: „waqá alfarasu minel hafé anebo farason wáqin“, a je to kůň s prodřenými kopyty, který se začal bát chodit kvůli bolestem.[2]

3. Waqáhu alláhu waqjan we wiqájaten we wáqijah „sánehu we saterahu a ́nil adhé“, čili chránit někoho a nastavit závoj či štít mezi ním a vším, co mu může způsobit újmu.

„Kdybys následoval jejich domněnky a přání (ahwé-ehom) poté, co dostalo se ti vědění, věru nebudeš mít kromě Alláha ani spojence ani pomocníka (walijj) a ani ochránce žádného (wáqin). (Korán 13:37)

Hrbek přeložil výše zmíněný verš následovně „Kdybys následoval scestná učení jejich poté, co dostalo se ti vědění, věru nebudeš mít proti Bohu ochránce ani obhájce žádného.“ (Korán 13:37)

Častý problém Hrbkova překladu je, že bezdůvodně používá útočná a urážlivá slova, neexistující a nepoužívaná v koránském textu. Korán nikdy neoznačil učení ostatních národů za scestné, jelikož nejenže zdůrazňuje jejich společný původ, i když časem byly ovlivňovány různými tradicemi a mytologiemi, ale naopak nabádá muslimy, aby takový jazyk nepoužívali, a aby ani urážlivý postoj vůči nim neměli. Má-li muslim argumentovat, tak jedině s úctou a moudrostí[3].

4. Twaqqá (jak řekl Mohamed Muhadovi), znamená, zdržuj se a abstinuj. Podle al-Chatábího v jiném vyprávění, „tbaqqah we twaqqah“, což doslova znamená, zachovej svůj život a nevystavuj jej nebezpečí a buď bdělý, pozorný a zdržuj se všeho, co ti může ubližovat.“[4] „Což je také jasným a jednoznačným tvrzením proti těm, kteří chápou spoleh na Alláha v islámu (twakkol) jako nečinnost a pasivní odevzdání.“ A v tom významu i kontextu se musí chápat část koránského verše „illé an tattaqú minhom tuqát.“ (Korán 3:28). I když podle jiných recitací se může také vyslovovat „takijja“, ale co je rozšířené v arabském jazyce, je „tuqá“. [5]

5. Odvozeno z trilaterálního slovesa wqá je také muttaqí a taqwá a je to stav člověka, který si neustále uvědomuje přítomnost Stvořitele a staví si své vlastní mantinely a raději vynechává část dobrých věcí, aby se nepřiblížil k těm škodlivým, fyzicky i duchovně.

Otázka, která se teď nabízí ve světle toho všeho, je, jak by měl být slavný a níže citovaný verš Koránu, 3:28, o takzvané takijje, přeložen?

„Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný.“ (Korán 3:28)

Správný překlad je:

Nechť si ti, kteří dosáhli stavu iménu (stav člověka, který překonal stav islámu a začíná vnímat věci vnitřním rozumem (srdcem) a vnitřním zrakem (basíra) a dosáhl souladu mezi rozumem a srdcem a jeho chování odpovídá jeho slovům) neberou ty, kteří jsou ve stavu káfír (stav člověka, který získal určité poznání, pomocí něhož udržoval ostatní pod kontrolou a vědomě jimi manipuloval, místo aby jim pomohl a je nevděčný vůči svému Stvořiteli) za aulijá (spojence, pomocníky a ochránce ve svých kritických záležitostech) místo mumin-ín! Kdo tak učiní, odcizuje se od svého Stvořitele a nedostane od Něho žádnou ochranu a žádnou pomoc, leda v případě, že váš život byl vystaven nesmírným nebezpečím a báli jste se jeho ztráty (illé an tattaqú minhom tuqát). A Alláh vás varuje před sebou samým (před uzavíráním spojenectví a hledání ochrany a pomoci u nespravedlivých) a u Něho je cíl konečný. (Korán 3:28)

Z historického hlediska, většina komentátorů spojuje výše citovaný verš 3:28 s veršem z kapitoly 16: 106 a týkal se pronásledování prvních muslimů v Mekce:

„Ten, kdo vědomě zapře Stvořitele poté, co již dosáhl stavu iménu - kromě toho, kdo byl donucen, zatímco jeho srdce je klidné ve stavu iménu – ale ten, který svou hruď ke stavu kufru otevřel, přivolává na sebe hněv od Alláha a pro takové je připraven trest nesmírný.“ (Korán 16:106)

Ibn Abbas a Mužáhid uváděli historický kontext výše zmíněného verše následovně: Verš byl zjeven kvůli Ammáru ibn Jásirovi, jehož mučili předislámští Arabové. Prvních sedm lidí, kteří veřejně vyhlásili islám v Mekce, byli Mohamed, Abů Bakr, Ammár a jeho rodiče Sumajja a Suhajb, Bilál a Chabbáb. Arabové nemohli ublížit ani Mohamedovi, jenž byl pod ochranou Abú Taliba ani Abu Bakrovi, jenž byl pod ochranou svého kmene, a tak zajali ostatních pět, kteří byli bezmocní. Oblékli je do kovového brnění a nechali je hořet pod rozpáleným poledním sluncem. K večeru přišel Abů Žahl s kopím, nadával jim, urážel a plival na ně, aby se odvrátili od islámu. Když Sumajja, jejíž nohy a ruce uvázali ke koni, odmítla, zabodl jí kopí do srdce (byla první žena a první muslim, který padl v islámu kvůli své víře). Pak zabil jejího manžela Suhajba, Ammárova otce. Ammár dál vyprávěl, že museli říct všechno, co od nich chtěli slyšet kromě Bilála, jehož mučili tak dlouho, až ho předali svým dětem, aby pokračovali v mučení, ale Bilál pořád opakoval, Alláh je jediný a jedinečný, až se i oni unavili, aniž by jim řekl, co chtěli slyšet.
Když se o tom dozvěděl Abů Bakr, vykoupil Bilála, který byl otrok a osvobodil jej. Když pak Ammár potkal Mohameda, litoval, co všechno ho Arabové donutili proti své vůli říct. Mohamed se ho zeptal, v jakém stavu bylo jeho srdce, když ho nutili zapřít Stvořitele. Ammár odvětil, že bylo klidné ve stavu iménu. Mohamed odpověděl, že pokud by se k tomu znovu uchýlili, aby se choval stejně jako předtím.“ Pak Tirmidhí podle Ajši vyprávěl, že Mohamed řekl: „Alláh vás nebude soudit kvůli tomu, co jste udělali neúmyslně, zapomínáním či donucením“.[6]

Většina juristů se shodla na tom, že pokud je muslim mučen, aby zapřel svého Stvořitele, může si zachránit život, že řekne, co od něho chtějí slyšet. Lišili se v tom, jestli to má říct jen slovy nebo dokonce provádět i rituály, které nejsou islámské. V tom kontextu Ibn Kathir uváděl ve svém výkladu Koránu “Pokud se člověk bojí o svůj život nebo mu hrozí skutečná újma ze strany nemuslimů v některých zemích či v nějakých časech, má zachránit svůj život (jattaqihim) tím, že jim řekne to, co od něj chtějí slyšet, ale v žádném případě to nebude přijímat svým nitrem a svým úmyslem. Jak tradoval al-Buchárí, že Abú ad-Dardé řekl „Na některé lidi jsme se usmívali, ale naše srdce je proklínala“ [7]. Athourí tradoval, že Ibn Abbás řekl, že taqijja či tuqát, arabsky znamenající obavy před skutečnou újmou či ztrátou života, nesmí být potvrzena skutky, ale jen slovy“. [8] Pokud chceme uvádět podobný evropský historický kontext, tak bychom mohli mluvit o jinověrci stojícím před Svatou inkvizicí, kde jak všichni víme, rovněž nešlo o běžné přátelství a pozdravy!

„Je shoda mezi juristy, že ten, který byl nucen, aby vědomě zapřel Stvořitele a přijal stav „kufru“ pod hrozbou jisté smrti, nebude vinen, pokud jeho srdce zůstane klidné, a to je názor juristů jako Málik, al-Kufjíín a aš-Šáfii. Část juristů to podmiňovala tím, že řekne jen slova, která si přejí slyšet a zachrání si tím život, ale v žádném případě ne aby prováděl rituály a konal skutky, které zruší podstatu monoteismu, i kdyby to bylo jen naoko. Usuzovali, že v takovém případě je pro muslima smrt lepší volbou. A uváděli výrok Al-Buchárího: Chabbáb ibn al-Aratt vyprávěl, jak si první muslimové stěžovali Mohamedovi ohledně útlaku, kterému byli vystaveni od nemuslimů. Prorok zrovna ležel ve stínu Ka ́by a z vlastního pláště si udělal polštář. Jeho společníci volali: „Proč se nemodlíš za to, abychom zvítězili nad našimi protivníky?“ On odvětil: „Mezi lidmi před vámi byl jeden muž, kterého zajali a hodili do díry v zemi, kterou pro něj vykopali a od hlavy jej rozřezali na dvě půlky a maso od kostí mu očesali železným hřebenem, ale navzdory tomu se nevzdal svojí víry. Při Alláhovi, Alláh tuto záležitost dovede ke zdárnému konci, dokud se jezdec jedoucí ze San ́á do Hadramútu nebude bát nikoho než Alláha, leda vlka kvůli svým ovcím...ale vy příliš pospícháte.“ (Teď srovnávejte, před čím a za co dnešní muslimové utíkají do země nemuslimů...). Jinak se všichni shodují na tom, že muslim v žádném případě nemá ublížit či zabít jiného člověka pod jakoukoliv hrozbou, ať je to mučení či jakákoliv jiná forma donucování, aby si zachránil život.“[9]

Rovněž upřesnili, že takový postoj (zapření své víry) byl povolen jen během začátků islámu, když muslimové byli menšina a neměli ani vlastní stát či území. Poté co prorok emigroval do Medíny a muslimové tak měli vlastní stát, Korán je nabádal, aby emigrovali tam, kde můžou svobodně praktikovat svou víru.

„Těch, kdož sami sobě ukřivdili a kteří povoláni budou anděly, se zeptají: "V jakém stavu jste byli?" I odvětí: "Byli jsme poníženými na zemi." I řeknou jim andělé: "Což nebyla země Boží dosti rozlehlá, že jste se nemohli vystěhovat?" (Korán 4:97)

Je též shoda mezi těmi, kdo Korán vykládali, že citovaný verš pokáral zrovna ty muslimy, kteří neemigrovali s Mohamedem do Medíny, když mohli, protože nechtěli opustit své obchody, zájmy a různé formy aliancí s nespravedlivými, až se našli v situaci, ve které se někteří z nich ocitli v bojišti na straně nemuslimů v bitvě u Bardu. Nesmyslně si za každou cenu drželi svá obydlí, svůj majetek a různé zájmy na úkor své víry a neemigrovali s ostatními, až je nakonec postihla nesmyslná smrt mezi nespravedlivými. Korán jasně ukazuje nepříznivý postoj andělů k těmto padlým muslimům, když jim po smrti řekli, že jim nikdo neukřivdil, ale ukřivdili jedině sami sobě.

Ibn Abbás dál vyprávěl a upřesnil okolnosti zjevení výše uvedeného verše, a to že když muslimové začali žádat Alláha o odpuštění duší padlých muslimů, kteří s nimi neemigrovali, Alláh zjevil tento verš, čímž pochopili, že takoví muslimové neměli žádnou výmluvu. Pak hned ti, kteří emigrovali do Medíny, napsali ostatním, aby se k nim připojili, že žádnou výmluvu v očích Alláha nebudou mít, pokud sami a dobrovolně zůstanou tam, kde islám nemůžou praktikovat... Jediná výjimka, kterou koránský text poskytl:

„Jen utištěným mužům, ženám a dětem, kteří neměli žádné prostředky a ani nikoho, kdo by jim ukázal cestu ven (z Mekky do Medíny přes poušť).“ (Korán 4:98) „ a těch bylo jen pár“ podle vyprávění Ibn Abbáse.[10]

Pro srovnání Hrbkův překlad: „Jen utištěným mužům, ženám a dětem, kteří nemohli použít žádné lsti k vystěhování a nemohli nalézt správnou cestu.“ (Korán 4:98)

Podle Koránu nemá muslim emigrovat z islámských zemí do neislámských, ale opak je pravdou, což je docela zvláštní jev ve 21. století. Pokud má muslim pobývat v neislámské zemi, tak jen krátkodobě a jedině kvůli obchodu, vzdělaní v oboru neexistujícím ve své původní zemi, anebo kvůli léčení, ale pak se má vrátit do vlasti. Jsou mezi juristy i ti, kteří podmiňují pobyt muslima sířením islámu. Ale jak dneska síří islám většina muslimů na Západě? Pokud muslim patří k těm magorům z druhých či třetích neintegrovaných generací, ztracený, jednak kvůli špatné integrační politice a jednak kvůli špatné výchově svými rodiči a kazateli, kteří mu do hlavy vtloukli hodnoty mimo jejich prostor, tak se jej rozhodne rozšiřovat náklaďákama, taxíkama, výbušnými pásy a pokud nic z toho není k sehnání, tak kuchyňskými noži.

Pokud muslim patří k těm, kteří dodržují islám ve své „čisté formě“, tak jej rozšiřuje hábity, burkami, vousem, separací mezi pohlavím, izolací od všech a od všeho evropského. Nutí je k tomu někdo? Nikdo. Ti, i když nejsou nebezpeční, jsou schopní srát každého svou na odiv vystavenou morální nadřazeností. Jaro a léto, pro někoho turistická sezóna, ale pro cnostné muslimky příležitost poslat „neúmyslnou“ a „nevinnou“ tajnou šifru odhaleným evropským ženám, jak jsou nemorální. Skoro aby se pak každá odhalená cítila vedle nich jako děvka. Nemluvě o postoji těch zbožných muslimských mužů, kteří tráví svůj čas spíše pěstováním vousů než rozumu, k evropským pekelným pokušitelkám. Nejen že jim nestojí za pohled z očí do očí (jelikož rádi koukají na internet na jiné části těla), ale nestojí jim ani za podání ruky. Chraň Bůh, aby v sobě něco cítili. Myslíte si, že takovým muslimům dochází, jak takovou mimo-prostorovou morální nadřazeností uráží místní? Vůbec ne, naopak si libují v tom, že to dělají pro uspokojení Alláha, který jim však původně řekl, aby od neznabohů vypadli. Ani situace nepraktikujících muslimů, kteří žijí v domnění, že jsou integrovaní frajeři a pochopili integraci jako negaci původu, cpaní se vepřovým masem a pitím českého piva, není o nic lepší. Háček je v tom, že i když se jako Evropané oblékají, mozek zůstal pořád stejně prázdný jako u jejich vousatých bratrů...

Jestli většina muslimů v Evropě v něčem uspěla, tak ne v síření islámu, ale v síření nenávisti vůči islámu a nenávisti všeho, co je islámské. Přitom Korán muslimům jasně řekl, že jim nikdo neukřivdil, nikdo je nenutil a problémy, ve kterých se ocitli, způsobují jen sami sobě a svým dětem, že žijí jako rybičky mimo vodu, které chtějí zatopit pevninu, protože se jim špatně dýchá na souši. Cizí vlády by měly přestat zasahovat do jejich způsobu života a rozvracet jejich země a lidskoprávní organizace by jim měly pomoci tím, že je naučí plavat ve svých vodách. Měly by jim pomáhat postavit vlastní ekonomiku, oživovat vlastní bohatou kulturu, vrátit se do svého přirozeného prostředí a ne je cpát kvótami tam, kde se jim bude zase špatně dýchat. Ani jejich Stvořitel Alláh, od vás takový pokřivený altruismus nechce.. Tak jen doufám, že teď nezačnete i Alláha nazývat „Islamofobem Velikým“.

PS: To, co jsem psal, platí i na autora tohoto blogu, který emigroval, aby nyní řešil zrovna to, před čím před 20 lety utekl. Jestli jsem něco pochopil, tak to, že jestli existuje skutečná děvka, tak se jmenuje KARMA. V tomto vězení či polepšovně, nazývané planeta země, žádný útěk není a jediná cesta z ní ven, je buď věcem čelit, nebo budou rány čím dál tím silnější a buď se člověk probudí, anebo se tím nechá rozdrtit.. A tak možná donekonečna. Pokud člověk pochybuje o existenci Pekla, možná že je země jen takový malý appetizer..

Vraťme se raději zpátky k verši 3:28. Jiní komentátoři ho spojují s jinou historickou událostí, která se stala v Medíně, po emigraci muslimů z Mekky. Ibn Abbas, Mohamedův bratranec, uváděl, že se ten verš týkal bitvy u Příkopu (627 n.l.), když Mohamed uzavřel dohody o neútočnosti jak s arabskými, tak židovskými kmeny.

Známá dohoda pod názvem Medínská dohoda, která zajišťovala veškerým kmenům žijícím v Medíně svobodu vyznání a projevování svého kultu pod podmínkou, že budou město bránit v případě jeho napadení a hlavně, že nebudou pomáhat Arabům mezi Korajčovci (Mohamedův kmen, který ho vyhnal a pronásledoval muslimy), což ale některé arabské a židovské kmeny nedodržely. Nejen že prodávaly zbraně Korajčovcům, ale vytvořily s nimi největší alianci kmenů proti Mohamedovi a dokonce jim otevřely brány do Medíny, což bylo další snahou o vyhlazení všech muslimů. Korán nabádal muslimy, aby už nedali na takové smlouvy, které může druhá strana vypovídat, jak se jí zachce, ale mají spoléhat jen sami na sebe. Verš se konkrétně týkal Ubadah ibn as-Sámit, jednoho z vůdců arabského kmene al-Chazraž, který uzavřel s Mohamedem spojenectví, a zároveň mel spojenecké smlouvy s arabskými a se židovskými kmeny, jejichž počet byl skoro 20. Je důležité poznamenat, že jen některé z nich dohodu o neútočnosti nerespektovali a Mohamed se nechoval ke všem stejně. Tahle událost se dá dopátrat jak z islámských, tak z neislámských historických pramenů, ale budu se jí podrobně zabývat, až publikuji blog o pravidlech války v Koránu, a jakých bitev se Mohamed účastnil.[11]

K té události se také vztahuje verš 1 z páté kapitoly, která ve svém úvodu nabádá muslimy, aby dodržovali své závazky a své smlouvy: „Vy, kteří věříte! Dodržujte se závazky.“ (Korán 5:1)

Dále uvidíme, že Hrbkův překlad nevystihuje ani historický ani etymologický kontext nejen jednoho verše, ale celé kapitoly:

"Vy, kteří věříte, neberte si za přátele židy ani křesťany; ti se přátelí mezi sebou; a kdokoliv si mezi nimi najde přítele, stane se jedním z nich; a Alláh neřídí nespravedlivé lidi." (Korán 5:51)

Správný překlad by byl:

„Vy, kteří věříte, neuzavírejte spojenectví a nehledejte ochranu u kmenů mezi židy ani mezi křesťany (které úmluvu o neútočnosti nedodržovaly), oni jsou ochránci a spojenci jeden druhého, a kdo s nimi taková spojenectví uzavírá, stane se jedním z nich (tím, že porušili úmluvu, přešli na jejich stranu); A Alláh nevede nespravedlivé lidi." (Korán 5:51)

At-Tabárí dále uvádí, že tento koránský verš popisuje hlavně spor mezi dvěma muslimskými vůdci z kmene al-Chazraž. Na jedné straně, Ubadah ibn as-Sámit, který nechtěl úmluvu porušit a na druhé straně Abdulláh ibn Ubajj ibn Salúl, který nechtěl ztratit spojenecké výhody s nepřátelskými kmeny a přidal se k nim kvůli tomu, že Mohamed stál v naprosté menšině. Jinak řečeno, byli to i muslimové, kdo se obrátil proti Mohamedovi, když viděli, že se proti nim spojily jedny z nejvlivnějších a nejmocnějších kmenů v Arábii v nadcházející vyhlazovací válce.[12]

Historický kontext koránského verše je tedy porušení spojeneckých smluv a zrada z mnoha stran během období války a vůbec neřeší běžné přátelství mezi muslimy a nemuslimy. Byl především ostrou kritikou hlavně těch muslimů, kteří se obrátili zády k Mohamedovi a kmenů, které své závazky vůči němu nedodrželi. Následující verše ze stejné kapitoly 5 víc ujasní správný kontext té události.

„A vidíš ty, v jejichž srdcích je choroba (pokrytectví a pochybnosti jsou chorobou v srdcích těch, kteří Mohameda zradili), horlivě hledají u nespravedlivých ochranu a spojenectví a říkají: "Bojíme se, aby nás nepostihl obrat osudu!" Však možná, že Alláh přinese úspěch anebo nějaké Své rozhodnutí, takže tito lidé začnou litovat toho, co skrývali ve svých duších a řeknou ti, kdož byly upřímní mezi muslimy (o těch muslimech, kteří se obrátili zády): "Což nejsou to tíž, kteří přísahali při Alláhovi slavnostními přísahami, nejsou doopravdy s námi?" Marné budou jejich skutky a stanou se z nich ti, kdož ztrátu utrpí. Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne své víry (kvůli materiálním ziskům) Alláh přivede lidi, které bude milovat, a kteří budou milovat Jeho, a kteří budou pokorní vůči muminůn a přísní vůči nespravedlivým, budou usilovat a snažit se na cestě Alláhovy (južéhidůn) a nebudou se bát výčitek nikoho.“ Koránský příběh končí tím: „Posle, předej to, co ti bylo sesláno od Pána tvého! Neučiníš-li tak, pak nesplníš své poslání. Vždyť Alláh tě ochrání před lidmi; Alláh věru nevede správnou cestou lid nespravedliví.“ (Korán 5:52-67)

Jaký byl osud největší aliance arabských kmenů a pár židovských proti Mohamedovi, který byl v menšině?

Ti, kteří mu zůstali věrní, vykopali kolem sebe příkop jako jedinou obranu. Tři týdny byli obklíčeni, zůstali bez jídla a čekali na jistou smrt. Přišli k Mohamedovi a řekli mu „Mohamede, stojíme před jistou smrtí, a zbyl nám jen strach, co můžeme ještě udělat? Mohamed jim řekl, že se mohou ještě upřímně modlit a říct: „O Alláh, chraň naše slabiny a uklidni naše srdce. A sám vyzval „ O Alláh, Ten, který svou knihu seslal, Ten, který může i rychle rozsoudit mezi svými lidmi, jedině Ty můžeš alianci (nespravedlivých a mocných) otřást a nad nimi zvítězit“. Najednou přišla obrovská písečná, a zároveň studená bouře, která rozprášila kmeny kolem Medíny. Korán popisuje tuto událost následovně:

„Vy, kteří věříte! Pomněte dobrodiní Alláhovo vůči vám, když vojska táhla proti vám a poslali jsme proti nim vichřici a vojska neviditelná. A Alláh jasně viděl, co jste dělali, když proti vám táhli zdola i shora, když zraky vaše se strachem zakalily a srdce vám stoupala do hrdel, a když jste měli o Stvořiteli domněnky různé. A byli tam tehdy věřící podrobeni zkoušce a byli otřeseni silným otřesem.“ (Korán 33: 9-11)

Byla to náhoda, nebo zázrak? Čech by řekl, kecy. Nicméně tyto události pocházejí z raných psaných dějin.

At-Tabarí dále uváděl i další historický kontext verše 5:51: „Podle as-Siddího se historický kontext tohoto verše týkal jiné bitvy „Uhud“. Muslimové zde prohráli, a než se tak stalo, někteří z nich se začali bát, že Mohameda čeká jistá porážka, a tak začali hledat spojenectví a ochranu u židovských kmenů, které měly v Medíně a v jejím okolí silné pevnosti a také u křesťanů v oblasti dnešní Sýrie, kde měli silné impérium. Alláh jim to vyčítal a nařídil, aby se naučili spoléhat jen sami na sebe. I když sám at-Tabarí si není jistý autentičností té události, její význam tkví v tom, že muslimové mají hledat spojenectví a ochranu u svých souvěrců ve svých kritických záležitostech a nabádal je, aby si vzali příklad ze sousedících židovských kmenů či křesťanských mocností, které jsou v kritických okamžicích schopní zapomenout na své vnitřní spory a sjednotit se proti vnějším nepřátelům, což dokládá tato část verše: „..oni jsou ochránci a spojenci jeden druhého...“, že spoléhají jen sami na sebe ve svých kritických záležitostech“.[13]

Z textu výše vyplývá, že:

„Alláh vám nezakazuje chovat se laskavě a spravedlivě k těm, kteří s vámi nebojují kvůli vaší víře ani vás nevyhánějí z domovů vašich, neboť Alláh miluje ty, kdo jednají spravedlivě. Alláh vám pouze zakazuje hledat ochranu a spojenectví (twallůhom) u těch, kdo vás napadají kvůli vaší víře a vyhánějí vás z vašich domovů a pomáhají druhým, když vás vyhánějí. Je nespravedlivý ten, kdo se s nimi spojuje a hledá u nich ochranu (jatawallhom)." (Korán 60: 8-9)

Hrbek i zde překládal slovo walijj za „přátelé“ ve výše uvedeném verši, přestože kontext je zřejmý.

„... Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří...“ (Korán 60: 8-9)

O běžném přátelství mezi lidmi, i různého vyznání se koránský text také zmiňuje, ale nepoužívá k vyjádření tohoto vztahu slovo walijj, ale používá slova jako achdén, sadíq, hamím, sáhib, chálíl, a qarín, jejíž etymologií se budu zabývat v příštím blogu o přátelství mezi muslimy a nemuslimy.

[1] Ar-Rágib al-Asfahání, Mufradát Alfádh al-Qurán (Slovník koránských hesel v kontextu)

[2] Al-Možem al-Wasít

[3] „Neurážejte ty, kteří vedle Alláha uctívají někoho jiného, aby v neznalosti své neuráželi Alláha.“ (Korán 6:108)

[4] al-imám al-Chatábí we manhežuhu fil aqídah, str. 261, podle vyprávění Tabraního fi as-Saghíri wel Kabír.

[5] al-Možem al-Wasít

[6] al-Žáma li Ahkám al-Qurán, al-Qurtubí, historicky kontext verš 16:106.

[7] L. Lhoťan ve své publikaci, Eurabia – Mýtus nebo realita budoucnosti? Takíjja – přetvářka v islámu, str. 61, nejen uváděl chybně přeložený Hrbkův překlad verše 3:28, který spojil s veršem 16:106 mimo svůj etymologický a hlavně historický kontext, ale také chybně přeložil část Tafsíru od Ibn Kathíra: „Věřících, kteří se v nějaké oblasti nebo době obávají o svou bezpečnost ze strany nevěřících. V tomto případě mohou věřící ukázat nevěřícím přátelství navenek, ale ne mezi sebou.“ Ibn Kathír řešil v této části výkladu Koránu, stejně jako ostatní juristé, soulad mezi slovy a úmysly v případě mučení a ne v případě přátelství navenek ani mezi muslimy s „nevěřícími“ a ani mezi sebou. Taková slova prostě nejsou v originálním textu, který připojuji níže. A v tomto kontextu byl také uveden výrok Abú ad-Dardé. Dále autor pokračuje, „že celá koncepce přetvářky nejspíše vychází částečně z kulturních zvyků arabského světa, kdy je lepší lhát a podvádět ve snaze zachovat si čest, získat lepší zisk nebo postavení než hovořit pravdu...“ Takové tvrzení navíc svědčí o naprosté neznalosti předislámské společnosti a kultury, ve které obzvlášť poezie hrála velkou roli, a ve které čest každého kmene tkvěla v odvaze, pravdomluvnosti, dodržování svých úmluv a pohostinnosti. Ale to je na další blog.

[8] Tafsir al-Quran al-Karím, Ibn Kathír, kapitola 3, verš 28

[9] Al-Žámi ́li Ahkám al Qurán, al Qurtubí, kapitola 16, verš 106

[10] Žama al-baján fí tafsír al-Qurén, at-Tabarí, historický výklad, kapitola 4: 97-98

[11]Tárích at-Tabárí, Mohammed ibn Žarír at-Tabarí ; As-síra an-Nabawajjah, Ibn Hišém, Al-Bidájah wen-nihájah, Ismaíl ibn Omar ibn Kathír ...

[12] Žama al-baján fí tafsír al-Qurén, at-Tabarí.

[13] Žama al-baján fí tafsír al-Qurén, at-Tabarí, historický výklad kapitola 5: 51

Zvyšte článku karmu!
Autor: Hatem Berrezouga | | karma: 18.80 | přečteno: 1294 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 85 příspěvků.
Poslední z 10. 7. 2017, 2:10

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz